Některé studie poukazují na to, že tuňák obecný, který je na západním americkém pobřeží je pravděpodobně vystaven radioaktivním izotopům. Jde o důsledek japonské katastrofy ve Fukušimě z roku 2011. Jde tedy o další důvod, proč přestat s konzumací pacifického tuňáka obecného.
Ti jsou totiž obzvláště zasaženi. Dnes je tato ryba prezentována pouze 3,6% z jeho historické úrovně. Účinky záření jsou však stále, pro tento ohrožený druh ryby, neznámé. Jak to tedy je? Možná vám napoví následující řádky.
Japonská katastrofa ve Fukušimě
Píše se březen roku 2011 a v Japonsku bylo silné zemětřesení a následné tsunami, které způsobilo problémy v jaderné elektrárně Fukušima Daiichi. V důsledku následných výbuchů se dostalo do vzduchu obrovské množství radioaktivního materiálu a šířilo se vzduchem. Tento materiál se dostal také do vod Tichého oceánu, kde se usadil. Rovněž velké množství radioaktivního materiálu uniklo do z rostlin do vod.
Velká část radioaktivního materiálu, který se dostával z jaderné elektrárny ven, se stále šíří jako radioaktivní cesium. Cesium-134 má poločas rozpadu dva roky. A to vše, co je v Pacifiku pochází z elektrárny Fukušima. Cesium-137 má poločas rozpadu třicet let. Tento typ cesia pochází z jaderných zkoušek, které se prováděly v průběhu roku 1950.
Každá ryba vystavena tomuto vlivu
Tuňák je dravec, což tedy znamená, že konzumuje ryby. A právě tyto ryby mohou a často jsou vystaveny tomuto radioaktivnímu cesiu. Takže jde v podstatě o takový vodní potravinový řetězec. Studie, která se prováděla na Stanfordské univerzitě v roce 2012, analyzovala úroveň radioaktivního cesia v pacifickém tuňákovi obecném. Ten byl uloven v blízkosti západního pobřeží Spojených států. Každá jedna testovaná ryba v sobě měla stopy radioaktivních prvků. Nicholash Fisher vysvětluje, že zjistili, že každá ryba v sobě měla koncentraci cesia 134 a 137.
Po fukušimské katastrofě se hladina radioaktivního cesia zvýšila o 3% než tomu bylo v roce předchozím. Daniel Madigan, vedoucí výzkumného týmu uvádí, že tento radioaktivní materiál se šíří po celém světě. Zjistili, že radioaktivní materiál je opravdu v každém tuňákovi, kterého analyzovali, což je velmi překvapující. Studii provedli v době těsně po havárii, v době, kdy radioaktivita v důsledku neštěstí ve Fukušimě byla minimální.
Tuňák vystaven záření
Tuňák, kterého dnes najdeme na pultech obchodů a rybářství tak ve své podstatě strávil celý svůj život se zářením, byl mu vystaven už od začátku. Mezinárodní vědecký výbor pro tuňáky a příbuzné druhy v severní části Tichého oceánu (ISC) provedl několik hodnocení v roce 2013. Tato hodnocení ukázala, že 90% tuňáka obecného, který byl loven v Pacifiku, ještě nedosáhl zralosti.
Tuňák, který je starší pěti let, je považován za zralého. A jak všichni víme, japonská katastrofa ve Fukušimě se stala v březnu 2011, což je v tomto roce přesně pět let. Tichomořské ryby se dostávají do blízkosti pobřeží Japonska, což znamená, že jsou vystaveny extrémnímu záření. A následně se šíří po celém Tichém oceánu a dosahují až k pobřeží Severní Ameriky.
Radioaktivita se ztrojnásobuje
Ovšem nejen ryby jsou vystavovány záření. Studie, kterou provedla univerzita v Oregonu v roce 2014 ve spolupráci s časopisem Environmental Sience and Technology ukázala, že japonská katastrofa ve Fukušimě způsobila řadu dalších negativních dopadů na život v moři a to zejména na tuňáka křídlatého. Vědci udělali srovnání radioaktivních izotopů v tuňácích, které ulovili v blízkosti pobřeží Oregonu v době mezi roky 2008 a 2012. A co zjistili?
Výše hladiny radioaktivních izotopů se po katastrofě ve Fukušimě ztrojnásobila. Delvan Neville, vedoucí bádání se snažil, aby se minimalizovalo riziko, které se spojuje s konzumací této ryby. Stačí konzumovat tuňáka křídlatého, který je vystaven vlivu cesia a to po dobu jednoho roku a bude to stejné, jako strávit třiadvacet vteřin v zatuchlém sklepě, který je plný plynu radonu. Neville tvrdí, že neexistuje žádné bezpečné vystavení radiace, vždycky to záření sebou přináší určitá rizika.
